Čtyři nedospělí sourozenci se po smrti rodičů rozhodnou žít sami a po svém v rodinném domě uprostřed takřka opuštěné příměstské zástavby. Čas peskování a výchovných opatření vystřídala volnost, místo svazujících povinností je teď důležitější hra - hra na dospělé. Ian McEwan svedl tento divoký začátek do poutavé, bezmála hmatatelné atmosféry, která se pohybuje na hranici morálky.
Hlavní vypravěč příběhu je patnáctiletý Jack. Jeho optikou McEwan chirurgicky popisně a odosobněně drtí krunýř morálních hodnot a společenských předsudků. Nikoho a nic nehodnotí, neodsuzuje, a stejně tak ani nikomu nefandí. Čtěte tedy s otevřenou myslí a sledujte, jak postupně vzniká pestře ruměncový obraz rodiny, v níž se špinavé tajemství a zápach udusitého domu stávají každodenní skutečností.
Vytěsněná morálka a zvláštní atmosféra
Hlavními rysy díla jsou zvláštní a naléhavá atmosféra, která se pohybuje na hranici morálky. Otec je autoritářský a despotický, matka pracuje v domácnosti a má slabší vliv, zatímco děti zůstávají uzavřeny v komunitě, kam zasáhne jen samotný dům a jeho tajemství. Pedantský řád zahrady, kontrolovaný otec, a postupné rozkládání vnějšího světa vytvářejí prostředí, ve kterém se rodina postupně člení na jednotlivé pocity a motivace. V tomto světě se objevuje téměř filmově působící zápach, který se šíří domem a posiluje pocit tísně a odosobnění.
Vedle toho McEwan vnáší do vyprávění dospělou realitu a poukazuje na hranice mezi rozkoší a zvráceností, mezi láskou a manipulací. Z hlediska stylu dílo odhaluje psychologické a sociologické pozadí rodiny, která ztrácí morální jistoty, a působí dojmem, že se ocitla na periferii společnosti, kde je skloňována jen rodina a její uzavřený svět.
Postavy a jejich dynamika
Jack, Julie, Sue a Tom tvoří mainline příběhu, který zkoumá jejich vztahy a proměny po smrti rodičů. Ústřední motivy se objevují v jejich vzájemných hrách a vnitřních přáních: volnost vs. jistota, dospělost vs. nevinná touha po rodině, normalita vs. perverze. Postavy se vyrovnávají se ztrátou prostřednictvím různých lidí a situací, které odhalují jejich vnitřní svět a myšlení. Z hlediska děje se postupně odhaluje zátěž incestu a dalších temných náznaků, aniž by samotný román ztratil na nestranném pohledu vypravěče.
V inscenační podobě dramatu se i na jevišti ukazují stejné problémy: svoboda, která zvažuje hranice a morálku, a perverze, která vyplouvá na povrch v různých podobách. Herecké výkony jsou klíčové pro uvěřitelnost světa díla a pro udržení rytmu napětí, ačkoliv některé výkony skřípou v momentech, kde se vyžaduje jemný balanc mezi realitou a kariakturou.
Zvuk, obraz a prostor: jak se ponořit do atmosféry
Adice a zvuk jsou důležitou součástí vyprávění; audioknižní verze s precizním načtením D. Krejčíka však ukazují, že slova mohou být i drsně působivá a znepokojivá. Na jevišti je prostor hrou sama o sobě: dům se postupně vyprázdňuje, nábytek ustupuje prostorům a beton se stává hlavním prvkem vyprávění. Beton jako symbol perverze a únik od mravních norem prostupuje celou inscenací a působí až doslovně jako hmatatelná látka, která spojuje fyzický a psychologický svět postav.
Proč číst Betonovou zahradu
McEwan v novele Betonová zahrada zabývá dráždivým tématem nechtěně nabyté svobody čtyř sourozenců, která s sebou nese uvolnění všech dosud utajovaných choutek, abnormálností až perverzit, tak i úzkost či touhu po matčině náruči. Děti se spontánně rozhodnou zatajit smrt rodičů a mrtvolu ve sklepě zalijí betonem; domem se šíří zápach a špína. Přesto dílo zůstává lidsky komplexní a nabízí možnost zamyšlení nad tím, jak daleko je člověk schopen zajít, aby unikl světu, který mu připadá neúnosný.
Divadelní adaptace otevírá stejně důležitá témata - svobodu a bezradnost, probouzející se sexualitu a její hraniční podoby, ale hlavní hypotezu zůstává perverze. Přesto inscenace nenechá diváka v úzkosti bez zodpovědného vyústění; díky hereckým výkonům a režijní vizi se ukazuje, že temná krása díla spočívá v jeho schopnosti vyvolat otázky bez nutnosti jednoduchých odpovědí.
