Důležitou vlastností podlahových konstrukcí je jejich schopnost akusticky izolovat, to znamená eliminovat šíření hluku mezi jednotlivými podlažími. Požadavky na zvukově izolační vlastnosti jednotlivých konstrukcí stanovuje norma ČSN 73 0532: 2000, při akceptaci změny 1/2005 - Akustika - Ochrana proti hluku v budovách a souvisící akustické vlastnosti stavebních výrobků - Požadavky. Vzduchová neprůzvučnost je schopnost podlahové konstrukce (v součinnosti se stropní konstrukcí) izolovat dvě sousední místnosti z hlediska zvuku přenášeného vzduchem, přičemž zvuk vzniká v jedné z místností a šíří se spárami, konstrukcí, svislými stěnami či okolními konstrukcemi. Lze ji charakterizovat buď váženou laboratorní neprůzvučností Rw, nebo váženou stavební (praktickou) neprůzvučností R’w. Laboratorní vzduchová neprůzvučnost se posuzuje při ideálních podmínkách bez vlivu okolních konstrukcí, přičemž stavební vzduchová neprůzvučnost se měří přímo na stavbě a zahrnuje i vliv šíření zvuku okolními konstrukcemi. V zásadě se rozdíl mezi laboratorní (Rw) a stavební (R’w) váženou vzduchovou neprůzvučností pohybuje kolem 2 až 6 dB. Vyjadřuje schopnost podlahové konstrukce tlumit hluk, který vzniká při mechanických nárazech do jejího povrchu (chůze nebo náhodný náraz předmětu) a šíří se jako vlnění do okolních, pevně navázaných konstrukcí. Číselně se vyjadřuje jako vážená normalizovaná hladina kročejového zvuku - ať už jako laboratorní Lnw nebo jako stavební L’nw (tyto hodnoty jsou totožné).
Vliv podlahové konstrukce na celkovou eliminaci kročejového hluku lze vyjádřit pomocí tzv. 1. Realizace těžkých plovoucích podlah patří v současnosti mezi nejčastější konstrukční řešení podlah. Do této kategorie můžeme zařadit podlahy, jejichž plošná hmotnost je větší než 75 kg/m2. Základem těchto konstrukcí je stropní nebo základová deska, na niž se aplikuje hydroizolační vrstva bránící pronikání vlhkosti ze spodní strany do dalších vrstev. Na hydroizolační fólii se následně natěsno uloží tepelná a akustická izolace (v jedné nebo ve více vrstvách). V případě vícevrstvé izolace se doporučuje spoje jednotlivých desek prostřídat, aby se předešlo tvorbě akustických a tepelných mostů. Ve styku stropní konstrukce se svislými stěnami se po celém obvodu místnosti položí pásy izolačního materiálu (silné 10 až 15 mm) až do výšky budoucí roznášecí vrstvy. Na ně se vodotěsně uloží hydroizolační fólie, jejímž úkolem je ochránit izolant před vodou z betonového potěru. Především u vláknitých izolačních materiálů (izolací na bázi minerálních vláken) hrozí, že voda pronikající z betonového potěru výrazně sníží schopnost tepelné a akustické izolace. Následně se na izolační vrstvu aplikuje ne příliš mokrý betonový potěr v minimální kvalitě B20. Ten je možné nahradit i anhydritovými litými potěry, které zjednodušují práci a mají dostatečnou pevnost i u nižších tlouštěk (betonové potěry splňují pevnostní charakteristiky při tloušťkách asi 50 až 60 mm, anhydritové potěry už při tloušťkách cca 30 až 40 mm). Po vyzrání roznášecí vrstvy se může aplikovat podlahová krytina. Plošná hmotnost těžké plovoucí podlahy v součinnosti s vhodným druhem izolačního materiálu zvyšují vzduchovou neprůzvučnost celé konstrukce. To znamená, že takovéto složení podlahy je z akustického hlediska vyhovující. Kromě toho lze správnou realizací všech detailů a přerušením všech akustických mostů (styků akusticky tvrdých materiálů) eliminovat i šíření kročejového hluku.
2. Toto řešení se využívá u staveb, jejichž konstrukce nejsou vhodné pro mokré procesy. Podlahové konstrukce se realizují především při zobytňování podkroví nebo výstavbě montovaných dřevostaveb. Do skupiny lehkých plovoucích podlah patří konstrukce, jejichž plošná hmotnost je vyšší než 15 kg/m2 a nižší než 75 kg/m2. Jejich složení je podobné jako u těžkých plovoucích podlah. Hlavním rozdílem je roznášecí vrstva, která se u lehkých podlahových konstrukcí realizuje z velkoplošných materiálů na bázi dřeva (OSB desky, překližky, cetris desky a podobně) nebo na bázi sádrovláknitých a sádrokartonových desek. U většiny velkoplošných materiálů je doporučeno používat desky silné 12 až 18 mm (podle pevnosti materiálu). Ukládají se na izolační materiál minimálně ve dvou vrstvách tak, že vrchní deska se natočí oproti spodní o 90o. Pro vyšší stabilitu konstrukce se musí obě vrstvy navzájem sešroubovat samořeznými vruty. Některé velkoplošné materiály s vyšší pevností lze ukládat i v jedné vrstvě. Jejich tloušťka však musí být větší než 22 mm a spoje jednotlivých desek musejí být realizovány na pero a drážku (polodrážku). Lehká podlahová konstrukce je z akustického hlediska vhodná především pro stropní konstrukce s vyšší plošnou hmotností. Její kombinace spolu s těžší konstrukcí stropu zabezpečí dostatečnou vzduchovou neprůzvučnost celého systému. V případě montovaných dřevostaveb je možné ke zvýšení celkové plošné hmotnosti použít roznášecí desky se zvýšenou objemovou hmotností (cementovláknité desky apod.). Vláknité izolační materiály a správná realizace všech detailů umožňují eliminaci akustických mostů, a tím i eliminaci šíření kročejového hluku. U tohoto druhu podlahové konstrukce se používá izolace, která nemá dostatečnou pevnost na přenášení nahodilého zatížení. Nosným prvkem je rošt, který může být zhotoven ze dřeva nebo z kovových profilů. Mezi jeho jednotlivé prvky, které musejí být podlepeny pružnou útlumovou fólií, se vkládá tepelná a akustická izolace. Na nosný rošt se následně ukládá roznášecí vrstva, na niž lze přímo montovat podlahovou krytinu. Z akustického hlediska je tato konstrukce méně účinná. Její plošná hmotnost je nepostačující ke zvyšování vzduchové neprůzvučnosti a mnoho akustických mostů v podobě jednotlivých prvků nosného roštu zapříčiňuje značné šíření kročejového hluku.
3. U tohoto druhu podlahové konstrukce se používá izolace, která nemá dostatečnou pevnost na přenášení nahodilého zatížení. Nosným prvkem je rošt, který může být zhotoven ze dřeva nebo z kovových profilů. Mezi jeho jednotlivé prvky, které musejí být podlepeny pružnou útlumovou fólií, se vkládá tepelná a akustická izolace. Na nosný rošt se následně ukládá roznášecí vrstva, na niž lze přímo montovat podlahovou krytinu. Zateplení hraje klíčovou roli v designu interiéru, ale i v jeho funkčnosti: zároveň zlepšuje akustiku a ovlivňuje vzhled a atmosféru prostor. Foukaná izolace je ideálním řešením pro zateplení interiéru bez zásadních stavebních úprav a pro rekonstrukce starších budov, kde je žádoucí zachovat původní konstrukční prvky. Správná izolace umožňuje uživateli volně pracovat s materiály jako dřevo, kov či textilie, a přispívá tak ke stabilním teplotám a ke snížení vlhkosti.
Podlahové krytiny - kromě své estetické funkce mohou ovlivnit i akustické vlastnosti podlahové konstrukce; např. Realizace těžkých plovoucích podlah patří v současnosti mezi nejčastější konstrukční řešení podlah. Základem těchto konstrukcí je stropní nebo základová deska, na niž se aplikuje hydroizolační vrstva bránící pronikání vlhkosti ze spodní strany do dalších vrstev. Na hydroizolační fólii se následně natěsno uloží tepelná a akustická izolace (v jedné nebo ve více vrstvách).
O izolacích a jejich vlivu na interiérový design se často hovoří v souvislosti s foukanou izolací a jejím vlivem na estetiku: Foukaná izolace poskytuje všechny výhody moderního zateplení, aniž by ovlivnila vzhled místností. Zateplení interiéru pomocí foukané izolace má významný vliv na design a funkčnost místností. Kromě toho, že zajišťuje energetickou efektivitu a tepelný komfort, umožňuje lepší využití prostoru, zlepšuje akustiku a chrání materiály před nepříznivými vlivy, jako jsou vlhkost a teplotní výkyvy. Na zvýšení komfortu bydlení v obytném prostoru či zkvalitnění pracovního prostředí v provozních objektech má vliv i skladba podlahové konstrukce, která by kromě tepelněizolační schopnosti měla splňovat i příslušné akustické požadavky.
