Nejčastěji používaná tloušťka roznášecí vrstvy litého potěru v bytové výstavbě je 40 - 50 mm. V současnosti je ale v určitých případech možné realizovat také potěry tloušťky již od cca 25 mm, v závislosti na použitém systému nebo konstrukci. V podlahovém souvrství, tvořeném nejprve vyrovnávací vrstvou, následně tepelně nebo zvukově izolační vrstvou a separační PE fólií, má litý potěr význam především pro plošný přenos užitného zatížení na tyto vrstvy. Kromě toho tvoří potřebný pevný a rovný podklad pro finální nášlapnou vrstvu.
1. Minimální tloušťka lité podlahy z anhydritového potěru činí 30 mm, v případě cementového potěru pak 45 mm. Nutnost vyšší tloušťky cementového potěru je dána jeho větším smršťováním a větší mírou deformace při vysychání a zrání (viz. dále). Případné snižování tloušťky je pak možné volbou vyšší pevnostní třídy. Maximální vhodná tloušťka litých potěrů je cca 80 mm, nad tuto tloušťku je vhodnější použít k tomu určené betony (např. 2. Minimální možná tloušťka roznášecí vrstvy (dáno normou nebo konkrétním výrobcem pro daný produkt) se navrhuje převážně dle plánovaného zatížení (případně se zohledňuje také stlačitelnost podkladu). Čím je větší tloušťka lité podlahy, neboli její konstrukční výška, tím je vyšší její únosnost. Potřebujete-li podlahovou konstrukci více zatížit, musí mít odpovídající pevnost. Co do pevnostních parametrů jsou však potěry AnhyLevel a CemLevel totožné. Dosahují pevnosti 20 - 30 MPa v tlaku a 4 - 6 MPa v tahu za ohybu, což je až 10x více než tradičním způsobem pokládané suché betonové směsi.
Jako podkladní izolace se používá nejčastěji podlahový polystyren, kamenná vlna nebo extrudovaný polystyren XPS (při vysokém zatížení). Dosažení standardu pro pasivní a nízkoenergetické domy zpravidla vyžaduje u podlah suterénů využít izolaci o tloušťce až 300 mm. Míra stlačitelnosti podkladu pak ovlivňuje potřebu minimální tloušťky potěru. Čím měkčí, resp. stlačitelnější izolace, tím větší ohybové napětí musí roznášecí vrstva (potěr) při zatížení zvládnout.
4. Cementový potěr má oproti anhydritovému vyšší tendenci ke smršťování (cca 20x větší). Vlivem určitých faktorů může docházet k odlišnému smršťování na povrchu oproti spodnímu okraji, čímž vzniká obecně známé kroucení cementových potěrů. Velikost těchto deformací závisí na mnoha faktorech, např. Smršťování může vznikat u cementových potěrů i po několika měsících nebo dokonce letech. Jakmile cementový potěr vyzraje, ustálí se jeho vlhkost na určité hodnotě (cca 2 - 2,5 %). Při rychlé změně vlhkosti, dochází k tzv. druhotnému smršťování, které způsobuje deformace - kroucení. Čím je tloušťka menší, tím větší má potěr tendenci se kroutit. Tento jev je nejčastější u potěrů dlouhodobě bez povrchové krytiny, nátěrů apod., které zamezují prudkým změnám. Bude-li tedy na povrchu cementového potěru finální krytina, volí se tloušťka standardně. Pokud bude potěr bez povrchové ochrany, tj. 5.
6. Minimální tloušťka roznášecí vrstvy je ovlivněna charakteristikou zvoleného systému podlahového vytápění. Každý systém vykazuje specifickou tloušťku, rozvody teplovodního topení například 16 mm, zatímco fólie jsou podstatně tenčí. Potěr vylitý mezi trubkami podlahového topení není možné po statické stránce počítat do celkové výšky roznášecí vrstvy z litého potěru, počítá se až výška nad rozvody topení. Celková výška včetně rozvodů topení a potěru může být ve speciálních případech jen 24 mm (např. 7. Jak již bylo zmíněno, cementový potěr se přirozeně smršťuje více než potěr anhydritový. Při smršťování velkých ploch vzniká vysoké tahové napětí, převyšující pevnost samotného potěru. Důsledkem je vznik prasklin. Redukce tohoto napětí se řeší smršťovacími spárami (dilatace), které napětí velké plochy rozdělí rovnoměrně do ploch menších. S požadavkem na větší dilatační celky je vhodné zvyšovat také tloušťku potěru.
8. Na anhydritový potěr můžeme pokládat finální krytinu až po dostatečném vysušení (cca na hodnotu 0,5 %), uzavření vlhkosti v podlaze by mohlo značně snížit pevnost potěru. Cementový podklad naopak může obsahovat vyšší zbytkovou vlhkost, cca 5 %. Stále ale platí, že čím větší je tloušťka vrstvy z litých potěrů, tím více vody se musí odpařit. Časový nárůst není v tomto případě lineární, ale geometrický. Teplota vody ovlivňuje hlavně jezírka, ve kterých jsou chovány ryby.
Některým druhům dělá potíže vyšší teplota během letních měsíců (jeseterovité, případně lososovité ryby). Možná si ale řeknete - proč? Vždyť v přírodě ryby také bez úhony přečkávají zimu v rybnících, přehradách a jezerech... Ano, to je pravda. Zásadní rozdíl z hlediska teploty vody mezi např. přehradou a jezírkem na zahradě je však v objemu a hloubce. Pro vlastnosti vody při různých teplotách platí tzv. teplotní anomálie vody. Projevuje se tím, že voda o teplotě 4°C má největší hustotu, a tedy i váhu. Tato vlastnost vody způsobuje teplotní rozvrstvení (stratifikaci) ve vodním sloupci, ve kterém se během zimy u dna shromažďují nejtěžší vrstvy vody, jejichž teplota je nebo se blíží hodnotě 4 °C. Vrstvy s vodou teplejší než 4 °C jsou lehčí a nacházejí se během teplých měsíců blíže k hladině. Během zimních měsíců je naopak hladina vystavena studenému vzduchu a ten způsobuje postupné ochlazování vrstev teplejší vody směrem k nejtěžší vrstvě 4 °C vody. U dostatečně hlubokých nádrží zůstane nejhustší 4 °C voda u dna po celou zimu, u nádrží s malou hloubkou se nejspodnější vrstvy vody postupně ochlazují a teplota vody se zde dostává pod 4 °C. S jarním ohříváním hladiny vody se zvyšuje hustota této horní vrstvy, která postupně klesá dolů a vytlačuje ode dna vrstvy vody uložené tam během zimy. Tento pohyb způsobuje promíchávání vody v přírodních nádržích nejen během jara, ale také opačným způsobem při podzimním ochlazováním.
Teplotní anomálie vody využívají mimo jiných vodních organismů také ryby. Se snižující se teplotou se stahují od hladiny do větších hloubek, kde se snaží přečkat zimu v teplejší 4° vodě. Zde se dostáváme k rozdílu mezi hlubokými a objemnými přírodními nádržemi a jezírky. Velký objem a případně i hloubka umožní zachování 4°vrstvy vody u dna po celou zimu nebo alespoň po její velkou část. Změny teploty v přehradách a rybnících probíhají pomalu. Většina zahradních jezírek má objem velmi malý a průměrná hloubka se pohybuje kolem 1,5 m. K ochlazení vody u nich dochází rychle a poměrně rychle také klesá teplota spodní vody. Ryby (především KOI, protože jeseterovité ryby jsou k chladnější vodě více tolerantní), jsou naštěstí schopné přežít krátkodobě i ve vodě s nižší teplotou než 4°C, nicméně toto období by mělo být co nejkratší, protože rybí organismus vyčerpává, a tím se snižuje i jeho přirozená obranyschopnost. Aktivnější chovatele KOI a ostatních druhů ryb si už jistě povšimli, že pokud v zimě měří teplotu vody v jezírku pod hladinou a u dna, je rozdíl velmi malý, nebo díky teploměru s malým rozlišením žádný. Způsobuje to právě výše popsaný malý objem i hloubka jezírek, ve kterých se voda s postupujícím ochlazováním vzduchu prochlazuje natolik, že se sníží i teplota nejhustější a nejteplejší vody u dna, která by jinak měla zůstat na 4°C. Nedostatečný objem a hloubka jsou tedy příčinou toho, že voda u dna zahradních jezírek nedosahuje obecně udávaných 4°C.
Teď vás nejspíš napadne - dobrá, ale když nechám puštěnou filtraci během zimy, když cirkuluji vodu čerpadlem s cílem vytvořit nezamrzající část hladiny nebo když na totéž použiji kompresor a jakýmkoliv způsobem vytvořím proudění a promíchávání vody v jezírku - neprochladí se tím voda ještě více? Odpověď zní, ano prochladí. Mimo ochlazení vody, způsobené malým objemem a hloubkou, teplotu sníží ještě i proudění vody. Proudění přináší kyslík i živiny do všech částí jezírka, což umožňuje přežití co největšího počtu bakterií Nitrosomonas, které jsou nutné pro první stupeň biologického čištění vody. Tyto bakterie, stejně jako všechny ostatní, sice při poklesu vody pod 5 °C přestávají „pracovat“ (nepřeměňují čpavek na dusitany), ale proudění jim umožní zůstat v režimu „stand by“ pro rychlý jarní rozběh. Bakterie využívané pro druhý stupeň filtrování vody (přeměnu dusitanů na dusičnany) mají bohužel velmi malou schopnost zůstat v jezírku i přes období s nízkou teplotou vody. Při poklesu pod 5 °C z vodního prostředí postupně mizí a dostávají se do něj až s jarním nárůstem teplot, a až poté, kdy jim nitrifikační bakterie vytvoří dostatek potravy - dusitanů. Obecně lze tedy říci, že filtrování nebo proudění vody v jezírku během zimy přináší daleko více výhod, než nevýhod. Nepříjemné ochlazování vody je vyváženo jednoznačně kladným vlivem na biologickou část fungování jezírek.
Příspěvek popisuje nejpoužívanější podlahové potěry, příslušné normové předpisy a zkušební postupy pro ověření rozhodujících parametrů. Dále uvádí příklady poruch, jejich příčiny a možnosti opravy. 1. Důležitá norma pro podlahové potěry je ČSN EN 13813 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Potěrové materiály - Vlastnosti a požadavky“, která byla vydána v roce 2003. Je určena pro vlastní stavební materiály a lze v ní tedy získat informace o tom jak rozumět kódu značení potěrových materiálů, či jaké vlastnosti, respektive třídy vlastností, lze předepsat. Obsáhle se věnuje hodnocení shody, což jsou ustanovení důležitá především pro výrobce potěrových materiálů. CT - cementový potěr (potěr na bázi síranu vápenatého, např. S předchozí normou souvisí ČSN EN 13318 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Definice“. Ta obsahuje pouze definice, a to vždy v češtině, angličtině, němčině a francouzštině. Požadavky na vlastní konstrukce, tedy vrstvy potěrů zabudovaných do podlahy, uvádí například nová ČSN 74 4505 „Podlahy - Společná ustanovení“, o které pojednává jiný příspěvek [1]. Jsou v ní uvedeny požadavky na dnes nejčastěji používané potěry cementové a potěry na bázi síranu vápenatého (např. 2. Tradičním materiálem je cementový potěr. Obvykle se pokládala a pokládá zavlhlá směs, kterou je třeba na místě důkladně zhutnit. V posledních letech jsou na trhu i lité cementové potěry. Ve srovnání s anhydritovými litými potěry je jeho předností zejména odolnost proti vlhkosti, kompatibilita s dalšími cementovými materiály (např. lepidla) a možnost zajištění mrazuvzdornosti. Dražší, ale rychlejší vyzrání potěru umožňují asfaltové potěry.
Plovoucí potěr je nejčastějším typem v bytových a občanských stavbách, kvůli nutnosti izolovat prostory v různých podlažích proti přenosu kročejového hluku. Tento potěr působí zcela nezávisle na podkladu podlahy, a to jak ve vodorovném tak i ve svislém směru. Jeho únosnost závisí nejen na tloušťce a mechanických vlastnostech vlastního potěru, ale velmi výrazně také na stlačitelnosti zvukové či tepelné izolace pod potěrem.
4. Pro plovoucí potěry je rozhodujícím parametrem popisujícím mechanické vlastnosti pevnost v tahu za ohybu. Tu lze zkoušet podle ČSN EN 13892-2 „Zkušební metody potěrových materiálů - Část 2: Stanovení pevnosti v tahu za ohybu a pevnosti v tlaku“ pouze na zkušebních tělesech, obvykle trámečcích 40 × 40 × 160 mm, buď vyrobených do forem při pokládce potěru, nebo odebranych přímo z vrstvy potěru. Ty se pak ve zkušebním lisu zlomí a na zlomcích je možno stanovit i pevnost v tlaku.
5. 5.1. Podlahová konstrukce v přízemí domu je tvořena od spodního líce podkladním betonem, hydroizolací, tepelnou izolací z polystyrénových desek, tzv. technologickou vrstvou podlahového vytápění a cementovým potěrem. Technologická vrstva je tvořena cementovým potěrem tloušťky cca 20 mm, ve které jsou vedeny plastové trubky podlahového vytápění. Vrchní cementový potěr je vyztužený KARI sítí. Na části půdorysu, v části budoucí kuchyně a části budoucího obývacího pokoje, byl cementový potěr před provedením místního šetření odstraněn a byla odhalena tzv. technologická vrstva podlahového vytápění. Po obvodě vybourané oblasti bylo zjištěno, že cementový potěr byl proveden v tloušťce cca 20 až 50 mm.
6. Podlahové konstrukce často budí dojem, že jejich návrh a provedení jsou relativně jednoduché a že se nemůžeme setkat s žádným problémem. Zkušenosti z realizací a z posudků vzniklých vad a poruch však přesvědčují o opaku. Poruchy, či vady, podlah jsou často zarážející svou relativní jednoduchostí, kdy vztah mezi příčinou a následkem je zřejmý. Dodatečné zjišťování příčin a řešení oprav pak stojí velké úsilí a zbytečně vynaložené prostředky. Tento příspěvek se zabýval podlahovými potěry. Se zkušenostmi z posuzování jejich vad a poruch nelze než doporučit důslednou opatrnost a kontrolu při přebírání podkladu.
