The idea is that at individual scales the additional load is ignorable, but at mass scraper levels it adds up and makes scraping much more expensive.Ultimately, this is a placeholder solution so that more time can be spent on fingerprinting and identifying headless browsers (EG: via how they do font rendering) so that the challenge proof of work page doesn't need to be presented to users that are much more likely to be legitimate.Please note that Anubis requires the use of modern JavaScript features that plugins like JShelter will disable. Praha - Právě vyšla obsahem i vzhledem atraktivní encyklopedická publikace Karla Jordána o fenoménu Karla Maye a jeho literárních postavách, jimž dominují především Vinnetou a Old Shatterhand. Kniha Můj bratr Vinnetou obsahuje stručný životopis spisovatele, zařazení jeho tvorby do historických souvislostí, pod jednotlivými hesly lze najít hrdiny z "Mayovek", ilustrace, filmy, profily herců, hudbu, chorvatské a slovinské národní parky, jež posloužily jako kulisy eurowesternů, historické i aktuální české ohlasy. To vše z pozice nefundamentalistického domácího znalce díla Karla Maye.
Historie a kontext Vinnetou v mezinárodním i domácím kontextu
Přestože velký apačský náčelník měl zahynout v září roku 1874 kulí zákeřného vraha, fenomén Vinnetou, Old Shatterhand a Karel May trvale funguje na značnou část české a slovenské čtenářské a divácké populace. Těm všem je určena tato encyklopedie z nakladatelství Mladá fronta. Na titulu této knihy je snímek francouzského herce Pierra Brice v kostýmu legendárního Vinnetoua. Publikace se tak stává důstojnou poctou k blížícím se osmdesátinám (nar. 6. 2. 1929) muže, jenž se postupně stal pro již několik generací obdivovatelů symbolem ušlechtilého Apače.
Jeho popularita u nás je dána také častým kontaktem s fanoušky nebo přátelstvím se zpěvákem Karlem Gottem, kolegou na nedávném koncertním turné po Německu. Karel Jordán (1952)se v občanském životě jmenuje Karel Deniš a pracuje jako hudební producent. Pro mayovské literární projekty používá pseudonym, odrážející jeho původ z Tábora. Na téma Karel May publikoval časopisecky (Filip, Květy, Koktejl aj.), v roce 1997 vydal knihu Muž zvaný Old Shatterhand.
Průvod filmovým životem Vinnetou: od literárního díla k filmové adaptaci
Winnetou 1. Po ohromném a nečekaném úspěchu Pokladu na Stříbrném jezeře propukly v Rialtu bouřlivé oslavy. První mayovka se stala absolutním kasovním trhákem. Producent Horst Wendlandt se již několik dní po premiéře filmu rozhodl v natáčení mayovek pokračovat a vybral si nejslavnější dílo Karla Maye, třídílný román Vinnetou. Scénář napsal osvědčený autor Harald G. Petersson.
Dne 17. ledna 1963 předložil vedení společnosti 24-stránkové exposé, ve kterém prozatím chybělo přepadení kolony vozů a Santerova smrt na konci filmu. V porovnání s knihou zcela vypustil první kapitolu Greenhorn, popisující příchod Old Shatterhanda do St. Louis a k puškaři Henrymu, a také děj, v němž hraje hlavní úlohu Rattler, vrah Klekí-petry. Hlavním motivem zůstalo uzavření pokrevního bratrství mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem a smrt Nšo-či a Inču-čuny.
Náročný proces natáčení a technické řešení
Dr. Hans Wollschläger (1935-2007), významný literární kritik a znalec života a díla Karla Maye, dostal za úkol přečíst si Peterssonovo exposé a posoudit jeho věrnost vůči knižní předloze. Když tak učinil, nazval scenáristu novodobým Münchmeyerem (to byl nakladatel, který koncem 19. století vydával Mayovy nechvalně proslulé kolportážní romány a svévolně měnil jejich obsah). Dne 1. dubna 1963 se v Constantinu konala porada. Šéfdramaturg Gerhard F. Hummel prosadil četné změny, které navodily plynulejší děj a romantičtější atmosféru. Scénář k filmu byl definitivně dokončen v prvním červnovém týdnu roku 1963. Režii chtěl Horst Wendlandt svěřit Alfredu Vohrerovi, nedostižnému tvůrci kriminálek, kterého se producent snažil už dříve prosadit jako režiséra Pokladu na Stříbrném jezeře. V obou případech však vedení Constantinu jeho návrh rázně zamítlo a trvalo na tom, aby filmy režíroval Harald Reinl.
Koncem června 1963 se herci a členové filmového štábu sjížděli do přístavního města Zadaru a ubytovali se v hotelu Zagreb. Natáčení začalo první červencový den v průsmyku Mali Alan v pohoří Velebit. Strmá štěrková cesta plná výmolů vedla až k vrcholku Tulove Grede, kterému příznivci mayovek neřeknou jinak než Nugget-tsil. Za normálních okolností je to liduprázdná horská krajina, nyní však na okraji cesty parkovalo mnoho nákladních i osobních aut, přepravníků koní a cisterna se zásobami vody.
Většina lidí se znala již z Pokladu na Stříbrném jezeře. Nováčkem v týmu byl zvukař Fedor Jeler a filmový architekt a scénograf Vladimir Tadej (nar. 1925), který tady sbíral první zkušenosti s žánrem westernu. Jako první se natáčela scéna, v níž Vinnetouova sestra Nšo-či umírá v Old Shatterhandově náručí. Marie Versini právě dorazila na místo natáčení a hned musela zahrát jednu z nejtěžších a nejdojemnějších scén ve své dosavadní herecké kariéře.
Přesto si natáčení nesmírně užívala, neboť postavu Nšo-či milovala již od svých dětských let. Mnohem těžší úkol dostal Mario Adorf, který okusil nebezpečné povolání kaskadérů. Jako Santer pronásledovaný pomstychtivými Apači visel nad kráterem v Tulove Grede, připoután ke skále ocelovým lanem. Nepříjemný vítr mu však stále zvedal sako a odhaloval tak pásek, k němuž měl připnutý druhý konec lana. Když zemřel Klekí-petra, bílý učitel Apačů, měl být pohřben v korunách nejvyššího stromu na nejvyšším vrcholku hor. Úkolem scénografa bylo najít takový strom na vrcholcích Velebitu. Vladimir Tadej prohledal Mali Alan i Tulove Grede, ale žádný strom nebyl dostatečně vysoký a rozvětvený. Vhodný strom tedy museli na vrchol Velebitu přivézt. Stačilo na úpatí hor vybrat strom, který by byl vhodný svým objemem i výškou, pak odřezat přebytečné větve, traktorem ho transportovat do hor, vztyčit ho a upevnit ve vhodné poloze. Neměl to být žádný neřešitelný scénografický úkol, alespoň to tak vypadalo. Strom našli filmaři rychle a směli ho i porazit. Problém však nastal při převozu stromu na místo natáčení, neboť štěrková silnice vedoucí přes horský průsmyk byla velice úzká a vedle stromu už nemohla projet ani motorka, natož pak další auto. Ve spolupráci s místní policií zastavili filmaři veškerý provoz přes průsmyk, ale i tak byl transport velmi pomalý a trval celý den.
Natáčení a postavy: žánrový ohlas a technické detaily
Po skončení natáčení v oblasti Maliho Alanu se štáb přesunul ke kaňonu řeky Zrmanji, která ve filmu představuje řeku Rio Pecos. Na planině vysoko nad řekou postavil Vlado Tadej pueblo Apačů. Stavbu tvořila dřevěná konstrukce, jejíž hliněnou fasádu ozdobili a nabarvili chorvatští mistři patinování. Apačové, které vidíme v některých scénách stát na střeše puebla, stojí ve skutečnosti na lešení postaveném za průčelím stavby. Při stavbě apačského puebla se staly dvě nepříjemnosti. Příčinou první byla voda pochybné kvality, kterou dodával v jakýchsi umělohmotných sudech Miro Čejvan, řidič Jadran filmu. Brzy na to onemocněli skoro všichni dělníci těžkými průjmy. Ušetřeni byli jen dva, Antun Herceg a Ivan Orešković, kteří vodu příliš rádi nepili a žízeň hasili pálenkou a vínem. Příčinou druhé nehody byl silný vítr, nechvalně proslulá bóra, která sestupuje z Velebitu a celá staletí ohýbá flóru planiny Obrovace.
Když byla hotová dřevěná konstrukce puebla, odvál ji vítr a rozházel její zbytky po skalních stěnách kaňonu Zrmanje. Když bora po několika dnech skončila, postavili dělníci pueblo nové. Tentokrát však ukotvili konstrukci pevně do země. Souboj Old Shatterhanda s náčelníkem Inču-čunou se natáčel na řece Zrmanje. Protože skalní stěny stoupaly strmě vzhůru a nebyla tu žádná pláž, musel se celý tým zdržovat na člunech a vorech. Lex Barker byl znamenitý plavec a natáčení si opravdu užíval. Jako Old Shatterhand pádloval v indiánské kánoi, pronásledován náčelníkem Inču-čunou. Scénu natáčel kameraman z voru, plujícího jen několik metrů před kánoí. Vor byl tažen motorovým člunem, z něhož scénu bedlivě sledovali režisér Reinl a šéfkameraman Kalinke. Podvodní záběry souboje natočila kamera vložená do dřevěné bedny opatřené kruhovým lodním okénkem. Celý tým měl skvělou náladu a všichni si užívali slunečného počasí. Mezitím se dostavil také producer Wendlandt, který se za všeobecného veselí svlékl do plavek a skočil do vody.
Také Pierre Brice by se býval rád osvěžil, zrovna však musel natáčet scénu, v níž se stoickým klidem pozoroval souboj svého otce s Old Shatterhandem. Náčelníka Inču-čunu hrál známý bělehradský herec Milivoj Popović (1909-1994), zvaný Mavid. Ten nosil tak dobře zhotovenou paruku, že nikdo nepoznal, že byl, ač relativně mladý, zcela plešatý. Zejména před ženami to držel úspěšně v tajnosti. Když si ho režisér Harald Reinl vybral do role Vinnetouova otce, nevěděl, že Popović nosí paruku. Popović se tajně domluvil s maskérem, že nikomu tajemství jeho holohlavosti a dvojité paruky, privátní a indiánské, neprozradí. Jenže maskérovi na udržení tajemství vůbec nezáleželo, a tak se o něm brzy vědělo i v okolních vesnicích.
Jednoho dne si Popović zamotal indiánskou paruku do větví stromu a jeho privátní pleš se v plné kráse zaleskla na letním slunci. Natáčení bylo přirozeně ihned zastaveno. Nikdo se ale Popovićově holé hlavě nedivil, protože tajemství už bylo dávno vyzrazeno. Od toho dne mu všichni říkali "Náčelník Dvojitý skalp".
Roswell a další lokace: stavba města Westernu a další zajímavosti
Když prázdniny na řece Zrmanje skončily, přemístil se štáb do Šibeniku, který je známý jako výchozí bod pro cestu k nádherným vodopádům řeky Krky, ležícím nedaleko Skradinu. Pokud bychom přes Skradin pokračovali dále, dostali bychom se k jednokolejné železniční trati, spojující Zadar s Kninem. Tady, v blízkosti malé osady Zečevo, chtěl architekt Tihomir Piletić (1929-?) postavit westernové město Roswell. Veškeré stavební práce mu však místní obecní úřad zakázal. Dubajić navštívaný Dubajićem určil směr a nakonec rozhodlo, že z povolení nic nebude.
Nejdůležitější stavbou v celém Roswellu byl pochopitelně saloon, do kterého narazila parní lokomotiva. Byl to vlastně posunovací stroj, na který se upevnila dřevěná konstrukce, šikovně namalovaná a patinovaná. Natočení tohoto záběru bylo technicky velice náročné, dokonce musela být kvůli tomu rozšířena železniční trať jugoslávské státní dráhy. Kameraman Kalinke trval na tom, aby lokomotiva narazila do saloonu v plné rychlosti a bez předchozího brždění. Přesně ve chvíli, kdy lokomotiva narazila do budovy, zapálil pyrotechnik Erwin Lange nálož a stavba se efektně zřítila k zemi.
Známý chorvatský bavič Antun Nalis (1911-2000), přezdívaný Tonči, rád hrál jednu roli za druhou, aniž by se zajímal, o jaký film jde - hlavně, že peníze proudily na konto. Protože často spolupracoval s Vladimirem Tadejem, poprosil ho, aby se za něj přimluvil u režiséra Reinla. Ten zrovna potřeboval herce pro roli jezdce a tak se zeptal Tadeje, zda Nalis umí jezdit na koni. Tadej přisvědčil, protože věděl, že Nalis byl v mládí důstojníkem armády Jugoslávského království. Herec byl štěstím bez sebe, že roli získal a pozval Tadeje na skleničku, což jinak dělal jen vzácně. Ale po několika dnech Nalis svoji dobrou náladu ztratil. Nejenže po tak dlouhé době zapomněl jezdit, ale neudržel se ani v sedle a o roli přišel. Reinl přesto shledal, že by ho jako herce mohl potřebovat a nabídl mu roli hospodského.
Nabídku Nalis popadl oběma rukama, neboť jestli se někde cítil jako doma, pak to bylo v hospodě! Tadej mu se smíchem nadhodil: „Poslouchej, Tonči, když člověk ztratí svoji pozici, říkáme u nás, že přešel z koně na osla, což vlastně není kompliment. A tys teď přešel z důstojníka na hostinského a jsi tomu rád - z koně za výčep!“ Nalis se zamyslel a moudře pravil: „Víš,, Einstein řekl: »Všechno je relativní!« Tak je to taky u nás, herců.“ A měl pravdu.
Kvůli roli barmana musel do západního Berlína, kde Tadej dělal kulisy pro film, mimo jiné i pro saloon, ve kterém Nalis hrál. S jeho pobytem v Berlíně byly spojeny také odpovídající denní honoráře v markách. V blízkosti Rijeky, na horských stráních a v údolích Plataku, byl postaven tábor Kiowů a na vápencovém poli Grobničko polje se točila scéna přepadení kolony vozů Great Western. Díky své rozlehlosti nabízelo Grobničko polje pro kameru nesčetné možnosti a velkou volnost. Proto ho filmaři hojně využívali k natáčení hromadných jezdeckých scén.
V té době vlastnil Jadran film několik set koní, které v padesátých letech koupil od jugoslávské armády a postavil pro ně v blízkosti dnešního hipodromu u Záhřebu stáje. Vedle stájí byla také kovárna. Pilným kovářem byl Albin Časni a jedním ze slavných ošetřovatelů koní byl Salim Omerović (1934-2003), všeobecně známý jako Huso. Natáčení filmu Vinnetou skončilo v Chorvatsku scénou, v níž vůz s prachem vyletí do povětří. Zranilo se při tom patnáct lidí. Část týmu se pak přesunula do Berlína, aby tam dotočila několik chybějících scén. V době, kdy se natáčely filmy o Vinnetouovi, musel být totiž každý německý koprodukční film natáčen podle německého zákona alespoň zčásti v západním Německu, jinak neměl nárok ani na německý státní příspěvek, ani na označení "německý film".
Premiéra a dopad na kulturu
Premiéra filmu Vinnetou se konala ve středu 11. prosince 1963 v mnichovském kině Mathäser-Filmpalast. Na jevišti se shromáždili téměř všichni hlavní představitelé: Lex Barker, Pierre Brice, Marie Versini, Ralf Wolter, Walter Barnes a Dunja Rajter. Přítomen byl také režisér Harald Reinl, producent Horst Wendlandt a celé vedení společnosti Constantin. Stejně jako jeho předchůdce Poklad na Stříbrném jezeře slavil i tento snímek ohromný úspěch a obdržel mnohá ocenění: predikát Wertvoll, dále Zlaté plátno, které mu bylo uděleno 17.
Znáte ho všichni - Vinnetou, syn náčelníka Apačů Mescalerů. Jeho jméno žilo ve všech ústech, v každé chatě, u každého táborového ohně. Byl přítelem a ochráncem všech utiskovaných a neúprosným bojovníkem proti bezpráví. Dnes to zní jako pohádka, co před stoletím bylo ještě skutečností, hořkou, tvrdou skutečností. Poslední zoufalé vzepětí rudých domorodců proti bílým dobyvatelům. Stále dál pronikali pionýři na Západ. V jejich stopách následovali dobrodruzi, bandité a desperáti. Napříč územím kmene Apačů se pod dohledem úředníka Bancrofta a bandity Santera neoprávněně staví železniční dráha. Porušením smlouvy s Indiány chce Santer ušetřit peníze, které pak shrábne do vlastní kapsy. Cestu mu však zkříží mladý inženýr, později zvaný Old Shatterhand, který je vyslán vedením železnice, aby dohlédl na dodržení plánu a zabránil stavbě dráhy přes území Apačů.
Na cestě se seznámí se zálesáky Samem Hawkensem, Dickem Stonem a Willem Parkerem. Kolona vozů se zásobami je přepadena Indiány z kmene Kiowů, kteří jsou spřáteleni se Santerem. Lstí nad Indiány zvítězí a šťastně dojedou do tábora. Old Shatterhand se seznamuje s Vinnetouem a jeho učitelem Klekí-petrou, kteří přijíždí do tábora s ultimátem vyklidit území Apačů. Old Shatterhand souhlasí, ale prosí Vinnetoua o prodloužení lhůty, aby stačil uklidit všechny přístroje a materiál. V noci vysvobodí Old Shatterhand Vinnetoua a pak se vydává s dělníky do Roswellu, aby zajal Santera. Ten se zabarikádoval v saloonu a nehodlá se vzdát.
